Novinky

Jsme jiné divadlo.

Po dlouhé nemoci soubor Divadla Exil opustil Pavel Ročeň. Během posledních čtyř let jste ho mohli vidět v inscenacích Racek, Kuřačky a spasitelky a Zázračné cvičení. Svůj boj s rakovinou prohrál ve věku 51 let.

V září roku 2015 jsme začali v Divadle Exil zkoušet Čechovova Racka a chyběli nám herci. Kolegyně nám jednoho nabídla. Prý nějaké herecké zkušenosti má (z dětství), je s ním legrace. Zkrátka fajn chlap, kterého zná spoustu let a ví, že by si chtěl divadlo vyzkoušet. Byl to Pavel Ročeň.

Dostal malou, ale výraznou roli nepříjemného, vzteklého správce statku. Což nebylo zrovna jednoduché, protože Pavel byl pohodář. Ostýchal se křičet na jevišti na kolegyni Naďu Kubínkovou, i když ho povzbuzovala slovy: Neboj, pojď do mě!“

Divadlo jako srdeční záležitost

 

Hned od začátku bylo jasné, že je Pavel srdcař a divadlo si ho k sobě rychle připoutalo. Na zkoušky chodil připravený, včas. Ochotně s čímkoliv pomohl, cokoliv zařídil. Z nováčka se stal kamarád, jeden z nás. Když začal zkoušet svou druhou, tentokrát velkou roli v inscenaci Kuřačky a spasitelky, byl už nemocný. Věděl, že ho čeká boj, dlouhá a náročná léčba, ale na odpočinek nemyslel. Chtěl hrát divadlo. Je neuvěřitelné, co všechno v roli Andreje dokázal. Jeho zdravotní stav se zhoršoval, ale on naplno každý měsíc odehrál v Exilu představení pro plné hlediště, jel na soutěžní přehlídku, kde dostal cenu za svůj herecký výkon, pokračoval na celostátní přehlídku a opět podal skvělý výkon, přestože mu bylo zle. A na mezinárodním, nejslavnějším festivalu amatérského divadla vůbec, v Jiráskově Hronově, dokonce odehrál během jednoho dne dvě představení. Stát na jevišti dvě hodiny je náročný úkol i pro zdravého člověka. Pavla to muselo stát obrovské úsilí.

Bojovník až do samého konce

 

Dokonce začal zkoušet další inscenaci. Zázračné cvičení. Naučil se obrovské množství textu, a když se cítil trochu snesitelně, zkoušel se svými kolegy přímo v divadle. Premiéra se musela ze zdravotních důvodů odložit a vypadalo to, že možná na ni nedojde. Jenomže Pavel byl odhodlaný, bojovník. Za pomoci své ošetřující lékařky, rodiny, přítelkyně Leony a parťáků na jevišti, to dokázal. Podal nadlidský výkon.

Přečtěte si kousek recenze, která vyšla v týdeníku Pernštejn. „V roli jednoho ze tří protagonistů vystoupil na jevišti Pavel Ročeň a skvěle, s výraznou vnitřní kázní, odehrál celé, téměř dvouhodinové představení, ačkoli se potýká s vážným onemocněním. Před něčím takovým – před láskou k divadlu a k touze předstoupit před diváky s vědomím, že bude nutné potlačovat bolest – lze pouze smeknout a přemýšlet o tom, co je v našich životech nejpodstatnější.“

Každému herci se pod kůži vryjí repliky, věty, které říká na jevišti. Některé ho dokonce provázejí celý život. Možná, že kdyby chtěl Pavel říct něco na rozloučenou, půjčil by si slova Andreje z Kuřaček a spasitelek. „Musí se žít. I ten sranec se musí žít. Tady nebo jinde…“

– – –

Autor: Kateřina Fikejzová Prouzová