Novinky

Co je sen a co je realita? Na to se divák při sledování představení Já je někdo jiný často ptá. Hororová groteska současného českého autora Arnošta Goldflama měla svou premiéru v Divadle Exil v březnu letošního roku. Od zbytku aktuálního repertoáru se tato hra odlišuje nejen žánrem, ale také svou realizací, kterou spojuje snové prostředí, výrazná symbolika a všeprostupující modrá barva. Toto představení má na svědomí tým mladých tvůrců a herců, řada z nich jsou v Exilu nováčci, v čele s talentovanou režisérkou Annou Řehůřkovou. 

Já je někdo jiný je text od Arnošta Goldflama. Jak jsi na text narazila? Čím tě text oslovil? Měla jsi možnost Arnošta potkat osobně?

Hledala jsem text, který by byl od českého dramatika, navíc jsem v té době chtěla realizovat i Goldflamovo monodrama Biletářka. Tak jsem se tak jeden večer zkrátka probírala dramatickými texty a narazila jsem na tento. Tou dobou mne zajímala hodně existencionální témata, která text podle mne poskytuje. Jistou surovost a krutost obalenou humorem v panoptiku. S Arnoštem Goldflamem jsem mluvila před pár lety o mém zájmu o divadelní režii, tak mne to přišlo jako hezká trefa. Pak jsem text vzala za Kristýnou Mlatečkovou, abych ho s ní prokonzultovala a nabídla jí spolupráci na scénografii. Nezbývalo nic, než potom text poslat do Exilu a doufat, že se jim zalíbí tak jako mně.

Příprava inscenace začala workshopem, který jsi vedla společně s Kristýnou. Řekneš nám nám víc o tom, jak workshop probíhal?

Workshop proběhl formou konkurzu. Zrealizovali jsme ho proto, abychom potkali nové nadšence pro divadlo a nabídli jim tvořivé přístupy k herectví a divadlu. Taky proto, abychom tam našli herce, které obsadíme právě do inscenace Já je někdo jiný. Tak jsme s Kristýnou daly dohromady celodenní workshop s nabídkou spolupráce na divadelním představení. Spousta lidí přišlo jen na workshop, ale někteří přišli rovnou se zájmem hrát v reprízované inscenaci. Workshop se jmenoval Komedie nočních můr, zkoumali jsme na něm své strachy, žánr grotesky a na večer jsme se dostali i k interpretaci Goldfamova textu a různě střídali role.

Věnujme se krátce scénografii. Ta hraje v představení podstatnou roli. Jak se ti z Kristýnou spolupracovalo? Pracovaly jste spolu i na jiných projektech a představeních v minulosti?

Věděly jsme, že scénografie musí být nutně snová, to automaticky vede k modré. Měla jsem už od začátku v plánu, že postavy jednají s určitou rekvizitou. Uprostřed máme kruh, který může být lapačem snů či dětským kolotočem, na který postavy rekvizity odkládají a kupí se tak nad hlavou Pavla. Na tento prvek jsem hodně pyšná.
Byla to samozřejmě výzva komunikovat mezi Pardubicemi, Brnem a Prahou, ale i tak jsme vše daly dohromady. S Kristýnou se známe dlouhou, chodily jsme v Pardubicích na stejný dramatický kroužek. Pracovaly jsme spolu na několika představeních.

Já je někdo jiný obohatilo nejen repertoár Divadla Exil, ale také ansámbl. Ve hře se představila spousta nových a mladých tváří. Kde se shánějí v dnešní době lidé do divadla? Jak probíhalo obsazování rolí? Bylo to jasné od začátku, nebo se některá role hledala dlouho?

Nabídli jsme veřejnosti herecký workshop a oni nám za to nabídli svůj zápal a své impulsy. To je podle mne krásná výměna. Barbora Lohniská s Kateřinou Dojčánovou měly zájem být v inscenaci už před workshopem, ale i tak se ho zúčastnily. Tedy skutečně všichni pocházíme z onoho workshopu, kterým to vše odstartovalo. Vybírala jsem pak obsazení z těchto lidí. Pro Lukáše Kopeckého, který má hlavní roli, a Štěpánku Hruškovou byla toto první herecká zkušenost. Ale tím, že jsme si od začátku hledali autentické a autorské cesty k textu a tématu, dokázali si vše bravurně osvojit. Na workshop přišlo naopak větší množství mladých lidí, pro které jsem bohužel neměla role.

Jeden z ohlasů po premiéře se týkal i toho, že je vidět, jak je kolektiv sehraný, herci na sebe perfektně reagují a je poznat, že si navzájem takříkajíc sedli. Pracovala jsi s herci na tom? Dělali jste nějaké „teambuildingové” aktivity, nebo ta soudržnost vyplynula sama od sebe?

Moc mě těší, že toto je z inscenace cítit. Základ režijní práce je s herci pracovat na tom, aby si sedli. Jinak se zkrátka představení rozpadá. Naopak bych si přála, abychom na aktivity na naladění se na sebe měli více času. Je to má nejoblíbenější část. Hlavně jde o to, že se lidé navzájem poznají. Jinak a hloubkově. Nejde dělat divadlo s cizincem. Prací režiséra je naladit všechny hercovy nástroje, aby na ně mohl hrát tak, aby ladil s ostatními v rámci celé symfonie.

Nemůžu se nezeptat na premiéru. Jak si s ní byla spokojená?

Velmi. Myslím, že jsme se všichni dostali do fáze, kdy jsme se na premiéru už neskutečně těšili. A splnila všechna naše očekávání. Byla to neskutečně silná směs emocí, která v nás všech pulzovala ještě hodně dlouho. Všichni odvedli skvělou práci. Bylo to jako pírko, jako travička, jako sen!

Divadelní režii aktuálně studuješ na JAMU v Brně, kromě toho také píšeš básně a texty, které pravidelně čteš na různých literárních akcích. Provázel tě zájem o literaturu a divadlo už od dětství? Na čem aktuálně pracuješ, co tě nejvíc na tvorbě a na divadle baví?

Myslím si, že provázel. A pokud ne zájem o literaturu, tak rozhodně zájem o exhibici. I když literatura je určitou formou exhibice. Vždy jsem měla zájem o to se předvádět a bavit lidi. Zájem o to se ztratit v realitě, která je tak přítomná, že nás dokáže všechny najednou pohltit a něco v nás změnit.
Momentálně v rámci školy pracuji na své autorské sebeprezentaci, což má být naše vlastní monodrama, které na konci semestru odehrajeme. Dále pracuji na dramatizaci textů české undergroundové básnířky Honzy Krejcarové. A na další divadelní sezonu se mi rýsují další úžasné projekty, jsem neskutečně vděčná za všechno, co se mi teď v životě odehrává. Jen člověk nesmí ztratit hlavu.

hrají → Pavel: Lukáš Kopecký, Anna, jeho družka / Zdravotní sestra: Hana Moravčíková, Tereza, jeho žena / Matka: Barbora Lohniská, Máša, jeho dcera / Jadwiga Korzeniowska: Kateřina Dojčánová, Dr. Vražda, lékař / Otec: Tomáš Žako Jakoubek, Babička: Štěpánka Hrušková

inscenační tým → režie: Anna Řehůřková, scénografie a kostýmy: Kristýna Mlatečková, grafika: Klára Víchová, fotografie: Lucie Severová

Premiéra 9. 3. 2024, první repríza 14. 4. 2024, 23. sezóna Divadla Exil, 105. inscenace. 

>Více o inscenaci 

> Rozhovor Anny Řehůřkové pro Český rozhlas Pardubice

Autor: Klára Víchová