Simona Andrejsová svou první roli dostala v kabaretu Mravnost – marnost.

Dalšími herci Divadla Exil, o kterých se můžete dozvědět více, jsou Simona Andrejsová a Petr Kubík. Společně hrají v kabaretu Mravnost – marnost už třetí sezónu.

Simona Andrejsová

V Exilu působí od roku 2014. „Na Valentýna zavolala režisérka Zuzka Nováková a nabídla mi roli Adiny Mandlové v kabaretu Mravnost-Marnost. Hledala zpěvačku. Díky zpěvu jsem se tedy do Exilu dostala. A díky náhodě – černobílá fotografie na facebooku Zuzce připadala do prvorepublikového kabaretu jako znamení,“ vypráví s úsměvem Simona.

Vystudovala Resocializační pedagogiku. V současné době pracuje jako asistentka ředitele v obchodním centru, ale zanedlouho nastupuje na mateřskou dovolenou. „Doufám, že divadelní pauza nebude delší než čtyři měsíce, tak si to maluju. Žádná moje postava nemůže být těhotná, řešení jsme našli nejdříve ve volném oblečení, potom v alternacích. Diváci se mohou nechat všemi představeními oblažovat dál,“ dodává úlevně. „Kromě hraní v Exilu zpívám s Big bandem Chrudim. Další mou vášní je vaření, skládání básniček, tanec, lenošení, vlastně i maličkosti,“ prozrazuje herečka.

„Myslela jsem si, že další nabídku na roli po Mravnosti nedostanu, protože ve většině her se nezpívá. O to větší radost jsem měla z role Niny v Rackovi, naivní a později zničenou polohu ze mě musela dostat režisérka Kateřina Fikejzová Prouzová, jejíž vedení mi vyhovovalo.“ Trochu si zařádit a uvolnit se může Simona Andrejsová v roli manipulátorky a svůdnice ve hře Rozmarný duch. Kuřačky a spasitelky jsou zatím jejím posledním hereckým soustem. „Bylo to bezesporu nejnáročnější zkoušení, zjistila jsem, že jsem schopná kvůli roli dělat více kompromisů, než jsem myslela. Tady jsem třeba musela kouřit a zhrubnout hlas, což by asi rozumná zpěvačka nedopustila,“ popisuje se smíchem.

Proč jí divadlo tak učarovalo? „Divadlo mě moc baví. Stalo se ideálním spojením mých zájmů, práce s lidmi, tvořivosti. Vždycky jsem byla spíš exhibicionistka. Líbí se mi neustále na něčem pracovat, mít cíl. Ještě jsem nehrála třeba prostitutku, totální pipinu nebo muzikálovou hvězdu, takže je stále na co se těšit a v jakou roli doufat,“ uvádí Simona s tím, že i role, kterou byste nečekali, vás může udělat šťastným.

Petr Kubík se vyřádil v komedii Jedlíci čokolády.

Petr Kubík

Působí v Divadle Exil sedmou sezónu. Tenkrát si dodal odvahy a do Exilu zavolal. „Domluvili jsme se, že se přijdu podívat na zkoušku představení. Z té první návštěvy mi utkvěla Olinka Vetešníková, která mě lanařila slovy: „Přijďte mezi nás, hrajou tady samý krásný ženský!“ Tehdy jsem si říkal, jestli bych ten divadelní šrumec vůbec zvládl a se slovy, že si to ještě rozmyslím, jsem odešel. Ne nadlouho. Při mé druhé návštěvě Exilu na mě byla již nachystána principálka, dala mi do ruky scénář a já byl lapen.“ A tak toho dne odcházel domů jako jeden z četníků hry Balada pro banditu a dodnes za to Kateřině Prouzové Fikejzové děkuje.

„Pracuji jako umělecký kovář, když mi zbyde volný čas, mám většinou rande se svou kytarou, kdy se sám, nebo s partou přátel snažím vytvářet nějaké to umění,“ prozrazuje pohodový herec. „Je to vlastně zvláštní, jsem založením introvert, což se s herectvím moc neslučuje, ale baví mě tvůrčí činnost a možnost seberealizace. Kromě toho je pro mě divadlo obrovský relax od práce a zásobárna energie, kterou se dobíjím.“

Prostřednictvím jakých rolí se herec do této chvíle dobíjel? Nejčastěji vzpomíná na Ludvíka z Jedlíků čokolády. To byla jeho první větší role, na jevišti si ji užíval. Něco podobného teď zažívá s Domovem. „Domov můj je pro mě taková malá třešnička na dortu. Pamatuju si, jak jsme se sešli na první čtené a nemohli jsme uvěřit, že budeme hrát takovou sprosťárnu. Pak se objevil Vláďa Kracík a z té sprosťárny stvořil hru, kterou si každý z nás zamiloval.  Zkoušky se nesly v duchu pohody a neskutečných scénických nápadů. Mám pocit, že pod jeho vedením jsme všichni herecky vyrostli.“

Petra Kubíka můžete v současné době vidět na scéně také v prvorepublikovém kabaretu Mravnost – Marnost, jehož herci jeviště ovládají už tři roky a je to také úspěšné zájezdové představení. „Trochu jsem váhal, zda roli vzít, zvláště poté, co jsem zjistil, že budu zpívat dvě sóla a dokonce tančit. Můj taneční styl „prkno na parketě“ je mezi členy Exilu celkem znám,“ vypráví sebekriticky herec. Sami se přijďte přesvědčit, že se se vším popasoval velmi dobře.

A herecké sny? „Pokud dokážu ve své roli diváka rozesmát nebo mu navodit husí kůži po celém těle, pak je to role skoro vysněná, po žádné konkrétní tedy netoužím.“

Autor Simona Andrejsová

< zpět na novinky